Naše Fredinka se narodila dne 15.09.1996. Jejími rodiči byla úžasná ÁJA TAJKI (ZVV3, SchH3, ZZP3, ZLP2, ZPS, SNZ ZP, IPO2) a BASTIAN BETYNY.

Fredinka byla mým prvním boxerem v životě a pořizovala jsem si ji za účelem záchranářského výcviku. Vzhledem k tomu, že jsem trávila dlouhé hodiny společně s "boxerkáři", říkala jsem si občas, jak jsou ke svým psům ukrutně změkčilí, že jim vše dovolí, nemají dostatečně pevnou ruku apod.. Taky jsem měla pocit, že jsou takoví zvláštní.

Poté, co jsem si přivezla malou dračici domů jsem to pochopila. Neřekla jsem jí jinak než "ty moje malé tuleňátko" apod.. Já, která jsem měla psy vždycky v kotci, jsem jí dovolila spát v posteli, vyvalovat se v obýváčku u televize apod.. Během chvíle mě měla totálně omotanou kolem prstů a dělala si se mnou, co jen chtěla.

Fredinka byla moc šikovná. Zdálo se, že nám vychází naše šťastná hvězda, protože jsme bez jakýchkoliv problémů zdolali zkoušku ZM na výbornou (50,50,49) a dále záchranné zkoušky ZZZ, RH-E, ZZP 1, ZLP 1. Také významný úspěch na mezinárodním mýtinku záchranných psů v Brně nás nadchnul, protože Fredinka měla 2. nejlepší terénní vyhledání a předvedla i perfektní noční vyhledání.

Bohužel nás v naší úspěšné kariéře zastavil Fredinky zdravotní stav, neboť měla výrůstek v páteři v místě beder, který jí čas od času omezoval v pohybu,neboť jí tlačil na míchu. Nebývá to příliš obvyklé, ale bohužel to potkalo zrovna nás.

Ovšem takováhle drobnost (byť jsme raději zanechali výcviku, abych neriskovala její zdraví) nemohla Fréďu odradit od útoků na psy, které milovala snad ze všeho nejvíc, dráždění páníčka předváděním totální neposlušnosti a od dalších skopičin.

Myslím, že nemusím žádnému boxerkáři vysvětlovat, jak umí takovéhle temperamentní a vynalézavé zvíře přirůst člověku k srdci. Ani jsem si to neuvědomila, ale já - zapřisáhlý "ovčáčkář" jsem se do ní zamilovala na celé čáře. Podnikaly jsme spolu různé výlety a lumpárny a nejúžasnější je to, že boxer (na rozdíl od ovčáka) dokáže mít radost ze sebevětší blbosti a umí z toho udělat naprosté rodeo.

Fredinka s námi strávila úctyhodných 11 let. Přes různé zdravotní komplikace jsem musela obdivovat její obrovskou chuť k životu a energii, s níž se dokáže prát se všemi překážkami. Byť po poslední mrtvici oslepla na jedno oko a byla méně pohyblivá, přesto se dokázala radovat z drobností a Gerro jí opatroval, jak se dalo. Když jí nebylo dobře, chodil po jejím boku po zahradě a před každou překážkou se zastavoval, aby jí naznačil, že tam už jít nemůže. Když už bylo hůř a téměř nevycházela z kotce, ležel před její boudou a nakukoval dovnitř, jestli je všechno v pořádku...............bohužel čas je v některých věcech až krutě neúprosný, a tak už jednou muselo přijít rozloučení. Tahle chvíle je vždycky strašně těžká, o to horší, když je to milovaný páníček, který musí s konečnou platností (s ohledem na vážnost zdravotního stavu) rozhodnout o životě a smrti. No, stalo se. Po měsíci krmení z ruky a vodění po zahradě, aby se byla schopná vyvenčit došlo na nejhorší a Fredinka nebyla schopná se sama postavit na nohy. A ve chvíli, kdy naprosto přestala přijímat potravu, muselo přijít řešení, které jsem doufala, že nikdy nepřijde. Určitě nechtěla odejít sama, protože se i v tom nejhorším stavu snažila dostat ke mně a projevit mi svou náklonnost a tak jsme i konec absolvovaly spolu. Usnula mi v náručí.

Pro to, co všechno dokázala  a jak nám přirostla k srdci si zaslouží, abych se o ní alespoň takto krátce zmínila na Gerrových stránkách, protože ona mu nejprve byla učitelem, a potom jeho žákem.

Bohužel čas nikdo nezastaví a my se museli s Fredinkou rozloučit. Stejně tak jak nás ona celý život milovala, tak zůstane kousek našich srdcí vyplněných její láskou a energií.

Proto nezbývá než popřát, ať se jí v tom jejím psím nebi líbí.